Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Oproti předchozím třem ročníkům našich květnových čundrů, jsem se místo taťky funkce velitele expedice ujala já . Pokud to někoho zajímá, tak si může pročíst i reportáže z let minulých:

• 2012 - Nahoru - dolů, sem tam skály
• 2011 - Cesta do pravěku aneb z Plzně na Karlštejn
• 2010 - Na pivo na Ještěd

Zahájení výpravy sice bylo poznamenáno trochou zmatků ze strany seniorské části účastníků (taťka - 60 let + teta - 65 let), protože je kapku zaskočila informace, že na rok plánovaný pochod se vyráží už v sobotu (tedy zítra) a vlak nám jede v 7:17.

Přesto jsme se na dvorském vlakovém nádraží skutečně sešli v plném počtu: já + čivavy Kamilka a Mája, taťka a teta s maltézáčkem Beníkem. V Praze k nám přistoupila i posila Zuzka s kavalírkou Casie, kterou taťka vytrvale oslovoval Lucko a z Casie udělali s tetou Kejsi .  Tato vysoká účast byla o to překvapivější, že podrobné informace o trati jsem všem měla příležitost sdělit až ve vlaku. Tím nechci říci, že by se jednalo o akci tajnou, ale zdálo se, že všem stačilo jen vědět, že jedeme do Písku a podél Vltavy půjdeme ku Praze. Tomu říkám důvěra .

Cestou vlakem nás doprovázel déšť, ale to bylo jen vypočítáno na efekt (ještě v pět ráno jsem situaci prověřila přes meteorologickou družici), takže v Písku už nás přivítalo příjemné polojasno. U místního nejstaršího mostu jsme se občerstvili a potom už hurá po červené po proudu Otavy za dobrodružstvím...

Naše putování se začalo opravdu příjemnou cestou s výhledy na táhnoucí řeku, takže nám rychle ubíhalo a bez problémů jsme zdolali úvodních 12 km. První tábor jsme zřídili v kamenolomu mezi Vráží a Dědovicemi.

Já měla na starosti kromě sledování a plánování trasy, polní kuchyni a celkové zásobování - tedy logistiku ohledně vody, chleba a hospod. Na taťku s tetou logicky vybylo večerní stavění a ranní bourání stanu, což je (jak se ukázalo) plně vytížilo po celou výpravu. Tři skládací tyčky, jež bylo třeba zasunout do příslušných otvorů a následně vypružit, svou "složitostí" zjevně nenaplňovaly jejich představy o jednoduchém stavění stanu . Informace, že já ho sama postavím během několika minut, nebyla považována za pravdivou.

Abych si ale z našich starších členů výpravy nedělala jen legraci. Musím pochválit tetu, jak svědomitě a erudovaně se chopila své funkce sběrače, nosiče a odhazovače odpadků. Často v zápalu míjela popelnice, aniž svůj náklad odhodila. Taťka se zase osvědčil v posledních fázích při hledání místa pro tábořiště ve vytipovaných lokalitách a kromě toho plnil roli hlavního kameramana, protože z cesty byl natočen dokumentární film. No a k tomu táhli dobře i své bágly . Lze jim tudíž odpustit, že brali zcela na lehkou váhu můj prsteníček na pravé noze, do kterého mne v lomu něco kouslo a on mi opuchl a svítil potom skoro celou cestu jak červená žárovička. A bolel prevít!

Zuzka stavění stanu první noc neřešila vůbec a přespala pod širákem. Obloha byla jak vymetená a měsíc a hvězdy zářili. O jejich funkcích není třeba se zmiňovat, protože Zuzka dokázala fungovat jako samostatná jednotka. Její bágl obsahoval vše, od jogurtu k snídani až po psí pelech. Kolik to muselo vážit, lépe nevědět... Já táhla +- 15 kg (+- podle množství chleba a vody), a to jsem prosím před výpravou i převažovala pláštěnky. Vyhrála ta o 150 g lehčí

Druhý den jsme kolem desáté (tato hodina se stala tradicí) již stáli sbalení na nohou a putovali jsme po místním žlutém značení na Dědovice. Odtud po modré a potom po červené kolem říčky Lomnice, kde jsme ze sebe smyli první vrstvy potu. Červená nás zavedla až do Zvíkovského Podhradí, kde jsme marně hledali na mapě značený autokemp.

Hnala se bouřka, setmělo se a my hnali neznámo kam v lesích na úzkém zvíkovském ostrohu. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli zapíchnout to na lehce rozšířené modře značené stezce, přišly poryvy větru a brzy i liják. A zde se právě projevilo, že stavění stanu si vyžádá cílený trénink. Zatímco Zuzka už dávno seděla v suchu pod svým stanovým přístřeškem, já se snažila nějak koordinovat zmateně pobíhající tetu (marně hledající především vchod do stanu) a taťku, kterému se nedostávalo kolíčků, protože je vyňal z obalu tak vehementně, že je rozptýlil po okolí a několik z nich jsme objevili až ráno, protože byly pod stanem a my na nich spali.

Ani nevím, jak se nám nakonec podařilo stan vztyčit a udržet ve větru na místě, ale to už jsme stejně byli všichni durch. Tedy až na zmiňovanou Zuzku, která se při poslechu naší konverzace ze sucha a bezpečí musela dost dobře bavit. Utkvěla mi zejména výzva, ať nemoknu venku a jdu dovnitř ve chvíli, kdy taťka s tetou na několik minut zcela ucpali vchod do stanu... .

Hned jak jsme konečně všichni byli uvnitř, došel dýchatelný vzduch a v této atmosféře (v prostoru 2 x 1,8 x 1,1 m) jsme se tři dospělí lidé najednou kompletně převlékli, jakž takž usušili psy a najedli se. Jen se vše uklidnilo, začala teta řešit, že potřebuje na záchod... Byla neděla večer a ušli jsme 22 km.

Naštěstí brzy přestalo pršet a ráno opět vykouklo sluníčko, takže nebylo co řešit a navlhlé svršky na nás brzy uschly. Zjistili jsme také, že spíme pár metrů od hradu Zvíkov, který jsme si dopoledne řádně prohlédli. Dokonce jsme v místním hotelu dostali najíst a vyžebrali housky a půlku chleba. Co víc jsme si mohli přát...

Vrátili jsme se zpět přes most a pokračovali naučnou stezkou Zvíkov - Orlík. Brzy se však ukázalo, že na tuto naučnou stezku je nutné jít přinejmenším s mačetou a kromě hord vášnivě ryjících divokých prasat to vypadalo, že jsme letos první, kdo se po ní vydal. Brzy (i s ohledem na narušení plánů vlivem bouřky) jsme rozhodli, stezku opustit a jít lidsky po červeném turistickém značení. Co čert ale nechtěl: Plánované napojení za vyhlídkou na Zvíkov jsme minuli . Naštěstí se ale umíme výborně orientovat v mapě, takže byla navržena a realizována zkratka přes pšeničné pole. Zcela zmožení jsme rozložili tábor několik málo kilometrů v lesích před Orlíkem. Po 17,5 km, během kterých jsme se řádně brodili kopřivovým porostem, v nejbližší době určitě nedostaneme revma.

Uprostřed dubového háje s matným výhledem na Žďákovský most, jsem telefonicky potvrdila objednávku lodní přepravy přes zbývající část vodní nádrže Orlík. V tuto jarní dobu se totiž pravidelné spojení nekoná. A tak jsme se ráno čtvrtého dne v náladě vypravili směrem na zámek Orlík. Ten jsme si prohlédli jen zběžně, abychom už nedočkavě mohli čekat v přístavišti pod zámkem na náš člun, který skutečně dorazil .

Počasí super, vyhlídková jízda na horní palubě nádherná! Jen psi z toho nebyli kdovíjak nadšení a drželi se nás, nebo paluby, jak klíšťátka. Postavit jsme se mohli i za kormidlo, z čehož byl nejvíc na větvi taťka. Od zámku až ke hrázi jsme takto pohodlně vzdušnou čarou urazili asi 11 km.

Na hrázi nám pravda sklaplo, protože teď už to do cíle bude jen pěšky. Po žluté k mostu, "zajížďka" do hospody v Solenicích, a potom po červené po pravém břehu začínající přehrady Kamýk. Stoupák od vody to byl výživný, ale ocitli jsme se doslova na střeše světa a ty výhledy byly nepopsatelně dechberoucí. A ani náš tábor o ně nebyl ochuzen . Pravda, ušli jsme jen 10 km, ale den to byl na zážitky bohatý a alespoň si naše nožky trochu odpočaly.

Ve středu nás cesta vedla stále po červené k hrázy a k městečku Kamýku, za nímž jsme Vltavu opět přešli a její tok sledovali po zelené a následně po žluté. Výhledy na zvlněnou krajinu s loukami a převážně borovicovými lesy nebraly konce (ušli jsme 20 km). Konce však vzalo teplé počasí a zásoby čaje.

Po hospodách a díky zprávám od rodinných příslušníků se k nám dostávaly neuvěřitelné zprávy, jako že budou přízemní mrazíky a na horách má dokonce sněžit . Už u Kamýku nás chytla přeháňka s kroupami, teploty šly citelně dolů a začalo pěkně z čerstva foukat.

Jak jsem již předeslala, ke všemu nám došel i čaj. Moje polní kuchyně zásobující teplými nápoji každé ráno, a pokud to situace dovolovala i večer, tak byla před nejchladnější nocí značně handicapována. Nicméně dálkové pochody nejen, že zvyšují inteligenci, ale též prověřují naše schopnosti improvizace, a tak se podával vřelý vývar z jahodníku a borůvčí (po výborných pečených buřtících). Kromě toho jsme šance na naše přežití zvýšili tím, že jsme si na sebe na noc navrstvili vše, co jsme měli. V mém případě šlo o čtyři trička, košili, bundu, kraťasy a tepláky. Prostě sexi úborek . Jediné, co v mém batohu zbylo, bylo pět párů ponožek. Šestý pár jsem měla pochopitelně na nohou.

Můj propracovaný ponožkový systém se sice ostatním jevil jako předimenzovaný a byl zdrojem vtipkování, mě se však podařilo udržet své potící se nožky v suchu a bez vyrážky. Jedinou újmou na jejich zdraví tak byl onen napuchlý prst od štípance, pro který měli ostatní účastníci ještě méně pochopení, než pro časté zastávky kvůli výměně ponožek.

Noc jsme přežili všichni! Jen taťka trochu skučel, protože má zastaralý spacák (a také podcenil počet vrstev oblečení), a to i přesto, že nám každé Vánoce tvrdí, že všechno má a nic nepotřebuje...

Větrné a chladné počasí nás čekalo i ve čtvrtek. Zahřáli jsme se ale pochodem stále po žluté k hrázi vodní nádrže Slapy a potom na Veselý vrch s rozhlednou. Po třech kilometrech vytrvalého stoupání z nás pot doslova cedil, ale výhledy stály za to.

Ačkoliv teta a taťka na jakoukoli výzvu k jídlu svorně tvrdili, že nemají hlad, já osobně na svůj (natož jejich) hlad čekat nehodlala. Před smrtí hlady a vyčerpáním nás večer zachránila restaurace v Živohošti, kterou se nám podařilo objevit až po beznadějně vyhlížejícím hledání. Naše vyčerpání se projevilo tím, že když jsme si sundávali batohy, neobešlo se to bez hlasitého vzdychání, hekání a výkřiků "au". Když si k tomu připočítáte, že jsme se již několik dní nemyli a měli jsme na sobě svršky řádně provoněné potem, kouřem z ohně i nikotinovým kouřem z pajzlů, kterými jsme prolezli (a já si musela pod stolem sušit ponožky na nohou vyzutých z bot), vypadali jsme věru zuboženě.

Přesto jsme se dokázali zmátožit a přesunout se ještě pár kilometrů přes Živohošťský most do místního lesního tábořiště. V nohou jsme měli 20,5 km. Tábořiště vypadalo jako město duchů. Stály tu sice stany a karavany, ale nebyla tu ani noha. Jen škoda, že bylo tak chladno a prázdné písčité pláže jsme si troufli využít jen k umytí nohou a zadků. Zahřát se totiž bylo lze jen stavbou stanu. Taťka s tetou tréninkově stavěli a já se Zuzkou jsme se svíjely smíchy.

Možná je vám divné, že jsem se zatím téměř nezmínila o našem čtyřčlenném psím doprovodu. To je tím, že ten byl prostě milionový a evidentně si naše putování užíval. Kamilka by sice mohla po ránu a navečer omezit štěkání, Mája méně stopovat zvěř po lesích a Beníček na povel "čekej" skutečně čekat, ale to bychom byli přílišní detailisti. O Casie jsme prakticky nevěděli, protože neštěkala, neodbíhala na lov zvěře a uměla čekej .

Psí idyla však skončila v pátek. Den byl sice opět chladný, ale dopoledne občas i vykouklo sluníčko, takže nám to podél vodní nádrže Slapy po modré, zelené a zase modré krásně ubíhalo. Hřeb a cíl expedice se blížil. Přešli jsme hráz Slapské přehrady, ohřáli se v hospodě v Třebenicích a plni očekávání si to namířili stezkou podél Štěchoviské přehrady.

Brzy začalo mžít, ale to nám vůbec nevadilo, protože nás kryly stromy a kromě toho jsme nestačili fotit a točit výhledy na skalní masivy a stezky a průlezy přes ně. Asi tak v polovině této trasy nás ale chytil vytrvalý hustý déšť. Už během předchozích dnů nás občas nějaká ta sprška zastihla, ale v tomto případě bylo jasné, že to jen tak nepřejde. V pláštěnkách (teta pod rozlámaným deštníkem) jsme se klouzali a plácali až k hrázi, která byla vlastně kýženým cílem celé výpravy a do městečka Štěchovice. Cesta byla přerušována mloky skrvrnitými, kteří nám sice nepřekáželi v postupu vpřed, ale kameraman z nich byl na větvi, lezl po čtyřech, hledáčkem pronásledoval i toho patnáctého a tvrdil, že ten déšť je požehnáním, protože jinak bychom je neviděli.

Špinaví a promočení jsme se vřítili do místní pizzerie u autobusového nádraží, kde jsme obsluhu vykolejili natolik, že si nepamatoval, co jsme si objednali a při placení, ani co jsme vlastně snědli a vypili. Poznámku, že je zbytečné uklízet před zavíračkou, jsme jakoby neslyšeli a alespoň trochu jsem se utěrkou snažila usušit čivavy, ze kterých padalo bláto a tlející listí .

Značně demoralizovaní počasím jsme vyhřátou pizzerku opustili, abychom riskli najít v lokalitě o rozměrech 0,5 x 0,5 cm na mapě uprostřed civilizace plácek na přespání. Všemohoucí se nad námi ale smiloval a přímo u Vltavy ve Štěchovicích se takový plácek skutečně našel a dokonce naprosto skrytý před zraky kolemjdoucích. I déšť trochu polevil, abychom si mohli postavit stany. Z krizových důvodů jsem ten náš stavěla já .

Vyřízení jsme byli všichni. Psi zmizeli ve spacáčcích a do rána je nebylo vidět. Doufám, že po přečtení těchto řádků všichni uznáte, že čivavy i kavalíři jsou psi do nepohody a těžkého terénu, protože s námi přežili a pochodovali i v těchto krušných podmínkách. Beníčka nezmiňuji, protože ten se v dešti nesl pod bundou a ještě bylo nutné přesvědčit tetu, že postavení stanu má určitě vyšší prioritu, než jeho nakrmení.

Co nebylo mokré, bylo alespoň zvlhlé, ale cíle expedice bylo dosaženo a v sobotu nás už čekal jen pochod na vlak, takže nálada byla dobrá. Nožičky nás brněly po 22 km.

Ani sobotní ráno se neobešlo bez nějakých těch deštivých kapek, ale sbalit náš poslední tábor  se nám podařilo za relativního sucha a v preventivně brzkém čase. A hurá do Pikovic na vlak. Posledních 5 km jsme zdolali jako nic, časovou rezervu "přetrpěli" v hospodě a spojení domů šlapalo jako na drátkách.

Zkrátka a dobře, expedice byla úspěšná - cíl po osmi dnech, 129 km pěšky a 11 km lodí byl dosažen a všichni se vrátili v použitelném stavu domů. Takže kam vyrazíme za rok?

Fotodokumentace:

• Hanďa a čivavy
• Zuzka a Casie