Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Dobrodružná povaha se v naší rodině dědí, čehož jsem důkazem (a účastníci dvou ročníků "Kamilčiny štreky" to mohou jen potvrdit). Přesto mne překvapilo, když se taťulda vytasil s tím, že dostal koncem května neočekávaně přes týden volna a plánuje s tetou (která je již v důchodu a měla to být její premiéra ) čundr ze Dvora Králové do Liberce. To jsem si nemohla nechat ujít a kromě toho, při takové sestavě mi bylo jasné, že někdo bude muset  zajistit polní kuchyni, dozor a především tažnou mulu . Okamžitě jsem tedy zahájila potřebné kroky, abych volno měla i já. Teta nakonec na poslední chvíli cukla, jelikož měla bobky z počasí. To nám ale vůbec nevadilo, jelikož naše zocelená dvojka (s čivavým zápřahem čtyřka) byla již v plné polní (včetně protidešťové výbavy) a řádně natěšená.

Vyrazili jsme oproti původnímu plánu místo v pondělí až v úterý, jelikož v pondělí dost pršelo. A ačkoliv si dovedu představit, že meteroologové stále hrozili přeháňkami, deštěm a bouřkami, nám štěstí přálo a lepší počasí bychom si asi mohli jen těžko přát. Pláštěnky jsme použili jen jednou a ostatní nepřízeň "přetrpěli" v hospodě nebo schovaní v autobusové zastávce. Mamka dokonce svěřila taťuldovi kameru, a tak během našeho putování byla pořizována nejen fotodokumentace, ale i natočen celovečerní dokumentární film. Před usnutím jsme si vždycky pouštěli, co jsme natočili a dost často řvali smíchy. Mezi nejzábavnější šoty rozhodně patří moje osoba v pláštěnce kráčící do hradu Kumburk (alias obézní červený bezhlavý rytíř), filmový záběr na skále, kde se nám kvůli závrati nechtělo zůstat a moje chechtací opička na náměstí Českého Dubu po jedné desítce .

Čivaví holky se na naší výpravě vysloveně vyznamenaly, jelikož si celou cestu s námi poctivě odťapkaly. Tedy Mája se od třetího dne částečně nesla, protože si kapku obrousila pacičky a pak měla ještě bezvadný nápad, postavit se doprostřed mraveniště lesních mravenců a děsně se divila, když se do ní zakousli.  I Kamilku jsme občas poponesli, aby jí to nebylo líto. Evidentně se jim ale naše výprava líbila, vesele kolem nás švitořily nebo táhly v zápřahu a i stanování byl zážitek. Už při stavění stanu asistovaly, aby mohly být první vevnitř a zavrtat se do spacáčků. Klid jim ale obvykle dlouho nevydržel a hned se pustili do ostrahy našeho tábořiště - tj. štěkaly na všechno, co se šustlo, takže prakticky nezavřely tlamičky. V noci to bylo vůbec žůžo, jelikož se neustále přemisťovaly mezi mým a taťuldovým spacákem. Přičemž, vždy před vlezením dovnitř, nocležníka řádně olízaly. Stanovali jsme pochopitelně mimo civilizaci, takže strava byla kotlíková a každou noc kolem nás řvaly srnky a kdoví co ještě... Prostě česká divočina .

Naše první kroky vedly známou cestou ze Dvora po "dálnici" směrem na Bílou Třemešnou, kde jsme se stavili na polívku a první pivečko. Pak nás čekal výstup po červené na Zvičinu. Nutno dodat, že jak byl v okolí nějaký kopec, hned jsme ho vyrasovali . Ze Zvičiny jsme si to namířili po červené přes Vyšehrad a Kal na Pecku, kde byl dlabanec. Byli jsme v plné síle, den to byl fakt nádherný, a tak nám další cesta po zelené na Novou Paku krásně ubíhala. Dokonce jsme si odskočili prohlédnout i Novopacký vodopád, který bývá často bez vody, ale mi jsme měli štěstí. Pak už jsme šli po zvuku terénních motorek na závodiště do Štikovské rokle. Jelikož bylo teprve pět hodin a nacházeli jsme se v civilizaci, bylo nám jasné, že budeme muset projít ještě Novou Pakou, než budeme mít šanci najít nějaké místo pro nocleh. První den jsme tak s našimi patnáctikilovými baťohy na zádech zdolali neuvěřitelných 31 km.

Až jsme se báli druhý den dát naše těla do pohybu v obavách, že se nerozhýbou. Ale kupodivu se rozhýbala. Tábořiště se nám podařilo sbalit ještě za sucha, ale kousek před Brdem už začalo krápat, a tak jsme se obalili do pláštěnek a Kamilka i Mája dostaly nepromokavé oblečky. V tomto úboru jsme dorazili na hrad Kumburk, kde déšť ustal. Naše cesta pak pokračovala po červené přes Klepandu do Ploužnice, kde se nám vyloupla hospůdka. Dalším kopcem, který jsme s plnými žaludky zdolali, byl Tábor. Zde se nacházela i rozhledna se 110 schody, kterou jsme si také nemohli nechat ujít. Odtud jsme si to po červené namířili směrem na Český ráj a zejména Kozákov. Náš nocleh byl na jeho úpatí po zdolání cca 21 km.

Třetí den nás čekal hned ráno vrcholový výstup na Kozákov. Jak jsme ale začali stoupat, vešli jsme do mlh, že jsme si pomalu neviděli na špičku nosu, a tak jsme restauraci s rozhlednou na vrcholu neminuli jen díky Kamilce a Máje, které větří hospodu na půl kilometru . Rozhlednu jsme tentokrát vynechali . Po řádném naplnění našich bříšek následoval sestup po modré a pak dál po žluté. To už se obloha projasnila a objevilo se i sluníčko. Nicméně v hospododě pod Kozákovem nás zastihla bouřka, a tak jsme se zde zdrželi. Stálo to ale zato, jelikož skalní hrad Rotštejn a Klokočské a Betlémské skály by byl nesmysl zdolávat v dešti. Bezvadně jsme si je užili a díky kameramanovi jsem musela některé úseky zdolávat i několikrát.  Ze skal jsme si to namířili do Turnova, kam jsme museli jen proto, abychom našli most přes Jizeru. Potom začal úsek naší cesty, kde bylo třeba se navigovat bez turistického značení, jelikož spojnice mezi Českým rájem a Sychrovem neexistovala. Ale jak říká taťulda - jsme fronťáci - a tak to nebyl problém, ani se zastaralými mapami. Taťka dokonce táhl mapu Českého ráje někdy z padesátých let .  Útočiště jsme našli po 19 km před Jenišovicemi.

Čtvrtý den už před námi začala pořádně vykukovat dominanta a náš cíl - Ještěd. Úspěšně jsme se donavigovali do Sychrova, kde bohužel prohlídky zámku začínaly až v půl páté, takže jsme se bez ní museli obejít, ale hospoda byla v pořádku. Po modré jsme potom pokračovali do Českého Dubu, který jsme s jednou zastávkou v hospodě prošli. Na cestě nás zastihla bouřka, kterou jsme přečkali v autobusové čekárně. Kapku jsme se tak zdrželi a shodli jsme se na tom, že tento den byl asi fyzicky nejnáročnější. Místo k noclehu jsme totiž našli až daleko za Českým Dubem skoro za tmy po zdolání 22 km. Vtipné na tom bylo, že jsme v těchto místech vyšli z mapy a ještě nevlezli do mapy další, kterou vzal taťulda s sebou.

Pátý den už byl Ještěd vysloveně na dosah. Tedy bylo zřejmé, že nás čeká pořádný výstup, jelikož jsme se evidentně nacházeli v údolí na jeho úpatí a čučeli na něj se zakloněnou hlavou. Po červené nás až na vrchol čekalo jen nějakých 7 km, ale za to samé stoupání. Tedy nic pro slabé povahy. Na Pláních pod Ještědem jsme se posilnili a pak už jsme byli v cíli . Na jednu stranu jsme měli radost, že si můžeme přiťuknout pivečkem na vysněném vrcholu a že naše výprava byla úspěšná, ale na druhou stranu byla škoda, že už je konec. Vždyť jsem na noze neměla zatím ani jeden puchýř... Pravda, ponožky už jely druhé kolo a asi jsme moc nevoněli, ale to je právě ono. K cestě domů jsme použili lanovku, tramvaj a vlak, což byl pro čivavý holky taky zážitek. V lanovce se nás držely jak klíšťátka. Ostatně je nutné dodat, že celou cestu je někdo obdivoval a nevěřil nám, že s námi ťapkají pěšky takovou štreku.

Byla to úžasná cesta a určitě na ni budu dlouho vzpomínat ! Za pět dní jsme zdolali 100 km. Já mám pocit, že jsem byla na měsíční dovolené a ač chodíme s taťkou kapku prkeně, rádi bychom si to někdy zopákli.

Fotodokumentace ke shlédnutí ZDE. Celovečerní film nelze pro jeho délku na internetu zveřejnit, ale zájemcům promítnutí (poté, co provede mamka střih) ráda zprostředkuji .