Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Do České Skalice jsem se těšila, protože bylo zřejmé, že nás čeká odpočinkově laděný teplý den. A očekávání se splnilo. Už od rána sluníčko makalo o sto šest, aby nám vysušilo rosu a umožnilo nám realizaci i přízemních cviků . A náladu mi zvedlo, že jsem tentokrát dorazila včas a dokonce bez bloudění na první pokus. Musím ale dodat, že týden před tím, jsme sem s taťkou jeli na ryby a dostalo se mi tedy proškolení .

Jedinou šmouhou na závodech malých plemen (od ZZO až po ZMP2) byla malá účast závodníků. Vždyť v naší kategoii ZZO bylo jen pět pejsků, a to byly v tomto počtu zahrnuty i moje dvě čivaví holky!  A tak jsem (doufám, že ne nepředloženě) přislíbila, že do roka a do dne k nim za uši přitáhnu nějaké nové závodníky, aby závod nerušili a uspořádali jej i příští rok. A vůbec... Letos jsem tam potkala spoustu úžasných lidiček a bude-li nám štěstí přát, tak se nám tam možná povede uspořádat na jaře i víkendový seminář o sportovní kynologii malých plemen, protože malí pejsci mají problém, že jejich speciální cviky se skoro nikde na cvičácích necvičí.

Ale teď konečně k našemu "sportovnímu" výkonu. Travička byla na nás kapku vysoká, a tak vzdálenější diváci neviděli pochodující čivavy, ale spíše takové chlupaté remorkéry brodící se zelení . Chůze u nohy tak byla pěkná fuška. Jestli bylo ale něco vidět u odložení, toť otázka. Rozhodčí byl ale tentokrát neuvěřitelně optimisticky naladěn, a tak i poměrně pomalý a nenadšený projev Kamilky (večer jsem doma zjistila, že se začala hárat, takže zasvěceným je to jasný...) a nepřesnosti od Máji, hodnotil až nadočekávání vysoko. A tak bych náš výkon komentovala asi takto: Nebyly jsme zase až tak dobré, ale ostatní na tom holt byli hůř .

Ono se nám totiž povedlo, že Mája se umístila na 1. a Kamilka na 2. místě! Přiznám se, že jsem čekala spíše katastrofu, protože na posledním tréninku holky makaly jak motorové a s neuvěřitelným nadšením (Kamilka pro aport cválala tam i zpět!). Mám totiž vyzkoušeno, že když se daří na tréninku před závody, tak závody jsou v p.. pytli a naopak, když mi tečou na tréninku nervy a chci je dát na pekáč, tak závody jsou přímo vymazlené.

Ale světe div se:

První nastoupila do boje Kamilka a jak jsem už psala výše, rozhodně se nenechala závodní atmosférou strhnout. Nejlépe se nám asi vydařilo odložení za pochodu do lehu, sedni, lehni a pochopitelně odložení. Aport Kamilka chvilku hledala, ale nakonec ho našla a krokem dotransportovala až ke mě. Přivolání i chůze u nohy - to tedy bylo fakt plouživé, takže jsem musela chodit jak Herkule Poirot  :

Mája - to už bylo jiné kafe. Měla sice problémy s travičkou, a tak chůze u nohy nám dala zabrat, ale rozhodně byl její výkon živější a líbivější. Pro změnu ale zase vymyslela myšárnu u aportu. Ačkoliv to nikdy neudělala a nikdy jsem to s ní nedělala ani já, tak mi ho přinesla rovnou k noze (bez předsednutí). A to právě kvůli tomu dávám po přinesení aportu povel k noze asi jen jednou na padesát pokusů... Asi mi borderkovatí 

Doma na holky pochopitelně čekaly plné mističky dobrůtek a já měla co dělat, abych odtransportovala celý kufr výher. Ale jakmile jsem Kamilku převalila na zádíčka, abych jí podrbala bříško, byla jsem v tu ránu myšlenkama úplně někde jinde. Kamilka se začala hárat! Ze bysme zkusily štěňátka?!