Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Nápad uspořádat na našem cvičáku trénink coursingu byl starý už bezmála rok a jsme moc rádi, že se to povedlo. Nikdo z nás tento sport nikdy v praxi neviděl, takže zvědavost byla velká. Až tak velká, že nás zájem vysloveně překvapil. Kdo by řekl, že ve čtvrtek (tedy ve všední den) a ke všemu ve 12 odpoledne se na cvičáku sejde přes padesát nadšených psů a jejich páníčků.

Počasí nám přálo, takže hurá na to.  Celá naše parta ještě před polednem vehementně vyrazila na zdolávání krtičin, ale z fotek jsem nabyla dojmu, že jsme se o nářadí převážně jen opíraly  ("y" - opět byl náš kolektiv ryze dívčí) a poté baštily řízky nebo popíjely kafíčko uprostřed psí smečky.

Popravdě řečeno jsem od Kamilky neočekávala žádný výkon (znám své nelovící a igelitek nebaštící zvíře), takže v tomto ohledu nijak nepřekvapila. I těch úžasných cca 10 metrů, kdy ochotně vypálila za střapcem, ale stálo za to. Potom bohužel čumáčkem zavadila o nějaký voňavý kousek návnady, který odpadl u příležitosti předchozích běhů a bylo po akci. Jen jsem se musela chechtat, když byl v cíli ohodnocen můj výkon, jelikož jsem byla jedna z mála, kdo svého psa předběhl a prý se to často nestává . Tak to dopadne, když agiliťáka pustíte na dostihy. Maká se svým psem jak o život ... . Naštěstí i ten krátký běh byl zachycen fotoreportérem Katkou Dvořákovou.

Nezasvěcený prohlížeč těchto stránek by, z v plen daných fotogalerií (Katky Dvořákové a Katky Volejníkové), mohl nabýt dojmu, že po zbytek dne jsem se převážně jen krmila, ale nebylo tomu tak. S fotografkami si to budu muset vyřídit, jelikož poslední dobou velmi rády fotí můj zadek nebo svačinu  . Málem bych zapomněla na moje fotky - ZDE.

Ale zpět k coursingu. Zbytek dne jsem strávila buď focením, nebo s Kamilkou na malém plácku za klubovnou, kde se mohli nehoniči pokusit vypotit ze sebe zbytky loveckých pudů. Kamilka, jak se ukázalo, funguje na sušené kuřecí maso, s jehož pomocí se jí zdařilo zdolat celou rovinku . Potom už ale byla příliš unavená na nějaký živější výkon a příliš inteligentní na to, aby považovala igelit za zajíce.

Naštěstí se v našich řadách objevilo mnoho talentovaných honičů, takže se poslední šílenci rozcházeli až kolem sedmé večerní. Já s Kamilkou jsem potom měla ještě školičku pro malé pejsky, takže jsme se domů sotva doplazily - unavené, ale příjemně vyvětrané, já opálená a obě šťastné. Bylo to žůůžo a jsem ráda, že jsem měla příležitost si to vyzkoušet.

Speciální Kamilčina fotogalerie je k tomuto článečku přiložena také.