Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

I já mám léto spojené s teplým počasím, ale čeho je moc, toho je příliš. Při teplotách šplhacícíh se k 36 °C ve stínu, je jen těžko si představit jinou aktivitu, než ležení na dece (pokud možno ve stínu) na dosah plochy se studenou vodou ke smočení. Tedy pokud zrovna nejste nuceni finišovat v práci před dovolenou. To potom totiž znamená, že v tom vedru musíte ještě ke všemu myslet, sedět celý den u stolu, lepit se potem k židli a bojovat s časovým stresem, což tedy byl fakt horor.

Původně jsem měla svou dovolenou zahájit čistokrevným psím čundrem "Kamilčinou štrekou", ale tyto záměry jsem musela (ke všeobecnému souhlasu ostatních účastnic) pro vedro 

zrušit. Bylo to sice asi poprvé, co jsem něco rušila pro příliš pěkné počasí, ale ač je o mě známo, že jsem cvok, tak blázen tedy rozhodně nejsem. To ne!

Když jsem se ale po pár dnech dovolené, které jsem prochrupala a proklimbala na té vysněné dece (nevěřili byste, jak bylo vysilující lézt co chvíli do vody a zpět) zregenerovala, začala jsem mít roupy: Vymyslela jsem, že když se nedá jít ve dne, tak půjdeme v noci.

Už jsem si zvykla, že moje nápady nenadchnou okolí tak, jako mne, a proto mne příjemně překvapilo, když Míša s Charonem a Dreadem a Jana s Laurou byly pro. Rozhodly jsme se zdolat Zvičinu.

Ze Dvora Králové n. L. jsme vyrazily okolo sedmé večer směrem na Bílou Třemešnou, kde jsem plánovala občerstvovací přestávku. Během této úvodní etapy mi bylo vytknuto, že ve svých reportážích (na tapetě byl zejména čundr na pivo na Ještěd) se prakticky vůbec nezabývám popisem krás přírody, za to se čtenář dozví, kde bylo jaké pivo a jak tam vařili . A ač jsem se snažila vzít si tuto výtku k srdci, změna asi nebude v mých silách. Jsem totiž od přírody poživačný typ a jistě mi účastníci našich výletů potvrdí, že jsou chvíle, kdy orosené pivečko je UDÁLOST, která se prostě musí zmínit.

Ale vraťme se k naší cestě. Dokud bylo ještě světlo, hodně jsme fotily, aby byly zdokumentovány ty krásy přírody (např. my + psi + pařez + rybník) a zapadající slunce. Obrat nastal v Bílé Třemešné, kde jsme první hospodu minuly s tím, že tam nebylo moc pěkné posezení. No, minuly... Moje holky v zápřahu moc dobře věděly, kam paničku táhnout a bez povelu si to tam namířily, což ten den předvedly ještě několikrát .

Když jsme ale zjistily, že zahrádka u druhé hospody je zrušená, bylo zajímavé, jak jsme všechny přidaly do kroku a téma hovoru se od krás přírody stočilo úplně někam jinam . Naštěstí ve třetí hospodě to vyšlo a pozorujíce zapadající slunce jsme si HO konečně daly. Pejskové dostali mlíčko.

Ono se to nezdá, ale i když byl pozdní večer, tak bylo stále dost horko. Já osobně jsem byla zplavená jak myš a jazyk se mi lepil na patro. Takže ta zastávka nebyla vůbec od věci a až rudé slunce těsně nad obzorem nás poňouklo k dalšímu pochodu.

Logicky to už bylo jen do kopce. Rychle ubývalo světla, ale baterky se nám tahat nechtělo. A protože zelená a červená vypadají za tmy úplně stejně, vyrazily jsme dobýt vrchol po zelené (přes sedlo), i když to měla být původně trasa zpáteční. Nedělaly jsme si s tím ale hlavu, to byl jen detail  .

Šlo se nám nad očekávání dobře a našim živočichům se tohle dobrodružství taky evidentně líbilo. Dokonce se nám podařilo úspěšně nalézt vrchol Zvičiny, což o půl jedenácté v noci a bez baterek byl solidní výkon. U parkoviště byl potom příhodně osvětlený kostelíček, kde jsme si udělaly piknik. Je to zajímavé, ale místní restaurační zařízení zřejmě nepočítá s tím, že by sem v tuto dobu chodili turisti . Já jsem ale nelenila a vyrasovala sebou termosku s horkou vodou a udělala jsem kávičku. Jana s Laurou se zde od naší výpravy trhla s odůvodněním, že její kolena (už jí holt není dvacet) by cestu dolů nevydržela a nechala se odvést plánovaně domů.

Noc to byla nádherná. Teplo, ticho, na nebi hvězdičky... Až jsme litovaly, že sebou nemáme spacáky. Toť inspirace pro příště.

Cesta zpět vedla strmě dolů po červené ke studánce s drakem a tentokrát už s baterkami. V Bílé Třemešné bylo mrtvo, a protože se nám šlapalo opravdu hezky, nevzaly jsme to cestou nejkratší, ale hezky "alejemi" až do Boroviček. Domů jsem se dostala kolem jedné  a Míša (i přes varování před mikrospánkem a nabídkou noclehu) odjela autem zpátky do hor, domů, do postýlky.

Ani mě se ještě spát nechtělo, a tak jsem vyměnila hadům vodu v teráriu, trochu pofackovala domácnost, naložila vše potřebné (včetně Kamilky a Máji) na kolo a jela na chatu. Tam jsem teprve padla do pelechu.

Čtenářům, kteří očekávali nějaké podrobnější líčení večerní a noční krajiny můžu vzkázat jen jediné: Přestaňte číst a brouzdat internetem a běžte ven! Jsou věci, které popsat nejde. Ty se musí zažít .

No a já jdu do ledničky na melouna