Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

 

Toto místo je mi sděleno k vyjádření, zda jsou kolem nějaké vhodné turistické trasy. Obvykle v tuto dobu jen zběžně mrknu do mapy a prohlásím „ano - to nebude problém“, s myšlenkami zabořenými v účetních závěrkách a s nervy na dranc z téže příčiny. Až kolem března se situace začne uklidňovat natolik (a termín dogtrekkingu natolik blížit), že pohlédnu do mapy podrobněji a sdělím Míše předběžný směr a kilometry.

 

Na základě těchto informací se potom téměř opakoval scénář z příprav loňského ročníku - trasy jsou moc dlouhé, Míša propadá panice a představuje si katastrofické scénáře: nikdo se nepřihlásí, do cíle nedojdou, dorazí za tmy, z čekání na závodníky se nervově zhroutí apod. Načež následuje setkání tváří v tvář nad mapou, a tak dlouho do ní Míša povinně kouká, až se ztotožní s mými návrhy . Tímto jsou trasy a jejich délky schváleny, propozice vydány a startovní listina beznadějně plná během několika hodin od zahájení přihlašování!

 

Letošní jaro bylo kapku nevrlé, takže na začátku dubna jsem pro změnu propadala panice já, protože při svém zaplněném kalendáři mám volných dní na trasování poskrovnu. Trasovat bylo možné začít až 15. dubna, kdy jsme s Kamilkou a s Májou trasovací maraton zahájily (padly na to dva dny dovolené a jeden víkend) a i při takto pokročilém datu jsme v lese klouzaly po sněhových krustách a na loukách se obalovaly bahnem. Nachodily jsme křížem krážem mezi Peckou, Zvičinou, Miletínem a Lázněmi Bělohrad bratru sedmdesát kilometrů, nalezly několik zkratek a asfaltových „objížděk“ a kochaly se nádherou místní krajiny, kterou já prostě miluju. Nevím, jaký vztah ke krajině mají moje holky čivavovitý, ale trasovací výšlapy se jim moc líbily a zjevně si je po dlouhé zimě užívaly stejně, jako já.

 

Ačkoliv trasování zabere spoustu času, ohromně mě to baví a kdo by takovou „prácičku“ nebral, když Míša Václavů, jako hlavní pořadatel  a organizátor sežene sponzory a oddře veškerou administrativu? I závod samotný, jsem si vysloveně užívala. Všechno šlapalo jako na drátkách (tedy z mého úhlu pohledu), jen budeme muset příště trošku vylepšit tu logistiku ohledně zakreslování trasy do map, protože letos nám to nějak zaskřípalo . Vycházka jaksi byla zakreslena přesně opačně . Každopádně se nad námi smilovala i nebesa a mezi deštivé a pošmourné dny vložila úžasnou polojasnou sobotu.

 

Hned po vypuštění všech závodníků, jsem na trať vyrazila s čivavím doprovodem i já, a to vybavena nadupanou zrcadlovkou s teleobjektivem - majetek Míši Václavů (mimochodem, fotí to úplně samo, takže jsem se s tím fakt vyřádila). Už od začátku jsem se výborně bavila. Zatímco jsem si to autíčkem chtěla namířit fofrem na Zvičinu, podařilo se mi nalézt dvě skupinky zmatených závodníků motajících se uprostřed vesničky Pecky, takže bylo nutné odstavit autíčko a „nahodit“ je na trať. Když jsem dorazila na Zvičinu, hlásil mi vysmátý peleton cca dvaceti spřežení, že všichni na červené turistické zakufrovali. Zde si dovolím poznamenat, že není úplně chytré, chodit sborem za tím prvním ... ehm

 

Zdolání Zvičiny proběhlo bez větších problémů. Shodou okolností se tu konalo vítání jara, takže občerstvení teklo proudem. Jakmile začal proud závodníků delších tratí řídnout, vypravila jsem se na Krkonošskou vyhlídku, že nafotím i účastníky vycházky. Pod vyhlídku jsem přišla přesně ve chvíli, kdy si to moji domácí reprezentanti rodiče s Beruškou a teta s Beníkem suverénně namířili do lesa mimo modrou turistickou a tedy pochopitelně špatně. Jak jsem ale zjistila, tento postup zvolil větší počet závodníků a pak se divili, že tam nějak vázlo značení . Provoz na vyhlídce byl však poměrně vlažný, a tak jsem změnila strategii a jala se lovit beze zbraní účastníky na naučné stezce nad Miletínem a později u rybníků před Lázněmi Bělohrad, kde bylo další oblíbené kufrovací místečko. Jak jsem si to tak jezdila nábližkami, objevovala jsem závodníky i na naprosto neuvěřitelných místech, kam se dostávali ještě neuvěřitelnějšími cestami - příkladem je třeba obec Vřestník nebo evakuace z vesničky Brtev. Na základě jejich vyprávění jsem však došla k závěru, že dálkové pochody možná zvyšují inteligenci, ale únava rozhodně otupuje smysly a ostražitost (zejména potom zrak při sledování turistického značení). Dále nedoporučuji doptávati se na cestu domorodců (to mám vyzkoušeno i z čundrů), protože ti dálkové pochody obvykle nečiní, svět znají jen z auta, a tak bývají jejich rady akorát na draka.

 

A výsledek toho všeho snažení? Kamilka i Mája byly obalené bahýnkem a úplně hyn z toho štěkání na kolemjdoucí psiska. Všichni závodníci se více méně ve zdraví dostavili do cíle  . A Beruška s mamkou a s taťkou na trase 13,5 km se dokonce umístila na šestém místě v čase 3 hodiny 53 minut, což je oproti loňskému ročníku VELKÉ ZLEPŠENÍ. Beníček s tetou došel o minutu později na 7. místě. A to prosím šlo zřejmě o nejstarší účastníky, protože jim je všem 60 a více!

 

No a mě se pnul hrudníček pýchou, protože trasy se líbily. Všem, kteří mi to přišli říct, moc děkuju za podporu! Dogtrekking 2013 je za námi, ať žije Krakonošův dogtrekking 2014 .

 

 

 

(Že trasa měla po podrobnějším přeměření cca o 2 km více, než bylo v propozicích, jsme raději závodníkům neříkali, aby nám neutekli )