Vypravit se na stáž do sdružení PIAFA ve Vyškově u Brna, které se zabývá canisterapií, hiporehabilitací a jinými druhy terapií a poskytováním různorodých sociálních služeb, jsem plánovala již loni. Jenže v lednu byla Mája málem zabita nezvládnutým psem, a tak jsem měla náhle zcela jiné starosti a všechny mé plány šly do jetele. V tomto jeteli jsem je ale nechala jen odležet a v průběhu nevrlých zimních měsíců (patřím mezi dlouhodobé plánovače) jsem je oprášila a koncem dubna uskutečnila.
Jízda na Moravu není v mém podání žádná brnkačka. Jízda autem mne nudí, a tak mám 
tendenci usínat za volantem. Tyto stavy řeším jednak preventivně kvalitním spánkem a kávičkou před jízdou (normálně jí nepiju, takže na mě má kofein neuvěřitelný účinky) a při jízdě si pouštím hororová CD nebo si zpívám. Takže když už jsem se odhodlala vyrazit na plánovanou tři a půl hodinovou jízdu (díky „velice přehledně“ značené objížďce výsledně čtyřhodinovou), snažila jsem se své přítomnosti na Moravě využít do poslední kapky. Tady musím dodat, že ačkoliv jako turista jsem schopná se donavigovat velice spolehlivě, na silnici mám úžasný smysl odbočovat a rozhodovat se naprosto špatně, což je zřejmě dáno nutností, rozhodnout se rychle a za 
plynulého pohybu. Bez navigace bych tedy byla v koncích, ačkoliv bez jistého prvku dobrodružství se ani mé jízdy s technikou neobchází, protože od doby, kdy jsem si navigaci koupila (cca před čtyřmi lety), jsem si v ní neaktualizovala mapy 
... Zasvěcení se právě jistě zasmáli 
.
tendenci usínat za volantem. Tyto stavy řeším jednak preventivně kvalitním spánkem a kávičkou před jízdou (normálně jí nepiju, takže na mě má kofein neuvěřitelný účinky) a při jízdě si pouštím hororová CD nebo si zpívám. Takže když už jsem se odhodlala vyrazit na plánovanou tři a půl hodinovou jízdu (díky „velice přehledně“ značené objížďce výsledně čtyřhodinovou), snažila jsem se své přítomnosti na Moravě využít do poslední kapky. Tady musím dodat, že ačkoliv jako turista jsem schopná se donavigovat velice spolehlivě, na silnici mám úžasný smysl odbočovat a rozhodovat se naprosto špatně, což je zřejmě dáno nutností, rozhodnout se rychle a za plynulého pohybu. Bez navigace bych tedy byla v koncích, ačkoliv bez jistého prvku dobrodružství se ani mé jízdy s technikou neobchází, protože od doby, kdy jsem si navigaci koupila (cca před čtyřmi lety), jsem si v ní neaktualizovala mapy ... Zasvěcení se právě jistě zasmáli .Využít efektivně místo a čas v mém podání, vypadá následovně:
V pátek v podvečer přesun do Frenštátu pod Radhoštem a ubytování se.
V sobotu dopoledne opakované povahové testy canisterapeutických psů v podání Kamilky i Máji (obě opakovaly již potřetí) pod taktovkou Podaných rukou, o. s.
Tedy řeknu Vám, byly to nervy. Že moje čivavy zrovna nemusí velké psy a natož vlezlé a volně pobíhající, asi všichni víte (tedy ti, co nás znají, to vědí). A že canisterapeutové se domnívají, že když jejich pes má povahové testy, že je zcela normální, aby si celý den pobíhal a dělal, co chce, raději nekomentuji... A že jich tam bylo 
. Takže jsme všechny tři byly řádně vystresované dlouho před tím, než jsme na zkušební plac vůbec nastoupily a před obědem už jsme toho měly plné brejle, o čemž svědčí i to, že už holky ani neměly sílu štěkat a i kdyby štěkaly, mě to už bylo jedno. Jako obvykle jsem na sebe velice přísná a pořád vidím nějaké mouchy, a 
tak mne celkem mile překvapilo, že jsme povahové testy obhájily bez ztráty kytičky 
Mňo ... další dva roky od toho máme pokoj .V sobotu po obědě se konaly semináře na různá témata (zaujal mne zejména příspěvek psychologa o jeho CT práci s autistickými dětmi) a jako poslední „třešnička na dortu“ byl můj příspěvek: miniworkshop „canisterapie a lá čivava“. Vejít se do hodiny a čtvrt byl naprosto nadlidský úkol (tedy pro mne určitě), ale zdařilo se. A to včetně cca 15 minut trvajícího videa z lehce vzdělávacího programu pro 4. třídu základní školy. Hlavní ovšem bylo, že naše canisterapie se moc líbila a vypadalo to, že se mi podařilo přihlížející inspirovat, i když už po celém dni padali únavou. Co mne ovšem potěšilo nejvíc, bylo zcela spontánní vyjádření „že jsem se minula povoláním“ (není to ale tak hrozné, jsem též excelentní účetní) a především nabídka na další spolupráci, resp. na realizaci nějaké časově rozsáhlejší akce.
V neděli ráno jsme se přesunuly do Ostravy, kde nás čekala soukromá lekce pro „agresivní čivavy“ pod vedením Magdaleny Šimečkové (psí škola KOIRA.CZ). Jak už to tak bývá, chovaly se holky moje na můj vkus až moc vzorně, a tak jsme si potrénovaly alespoň nějaké ty hry na odstraňování strachu z jiných psů a Mája si v praxi vyzkoušela bandážování tlamičky. Kupodivu 
skutečně štěkala míň 
Už se těším, jak to ve své psí škole na někom taky vyzkouším . Hlavně mne ale potěšilo, že moje cesta k řešení odstraňování strachu a s tím spojených projevů je správná a též mile překvapil i zcela nečekajný zájem o můj canisterapeutický workshopotrénink.
skutečně štěkala míň Už se těším, jak to ve své psí škole na někom taky vyzkouším . Hlavně mne ale potěšilo, že moje cesta k řešení odstraňování strachu a s tím spojených projevů je správná a též mile překvapil i zcela nečekajný zájem o můj canisterapeutický workshopotrénink.Ať už se tyto akce ve vzdálených končinách skutečně zrealizují nebo ne, je to pro mne potvrzení, že mířím správným směrem .
.V neděli odpoledně jsme dorazily do Vyškova u Brna a na hotelu padly za vlast.
V pondělí a v úterý jsem nastoupila na stáž do Piafy, kde se mne opravdu velice mile místní canisterapeutky ujaly. Mohla jsem je vidět při práci se seniory i s dlouhodobě nemocnými dospělými pacienty, a to jak při individuální canisterapii, tak při skupinové a musím říci: klobouk dolů! Sice mají zcela jiný přístup k zapojování 
psů do CT činnosti, než já, což ale vzhledem k tomu, že pracují prakticky každý den, naprosto chápu. Ale můj obdiv mají za tu úžasnou empatii, komunikaci a vystupování. Ono se to krásně čte, když to někdo napíše do knížky, ale vidět to a zažít, se popsat nedá a myslím, že za to ta cesta jednoznačně stála. A překvapivé pro mne bylo i zjištění, jak si i dospělí lidé dokáží hrát .
psů do CT činnosti, než já, což ale vzhledem k tomu, že pracují prakticky každý den, naprosto chápu. Ale můj obdiv mají za tu úžasnou empatii, komunikaci a vystupování. Ono se to krásně čte, když to někdo napíše do knížky, ale vidět to a zažít, se popsat nedá a myslím, že za to ta cesta jednoznačně stála. A překvapivé pro mne bylo i zjištění, jak si i dospělí lidé dokáží hrát .Cestou zpět jsem měla tak plnou kebuli zážitků a sršela jsem nápady a inspirací, že jsem nemohla usnout, ani po návratu domů. Nebo, že by to bylo tou coca-colou požitou před jízdou?
