Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dogtrekking Pojizeřím na sluncem 2.10.2010

3. 10. 2010

To by nebyl podzim, abychom si do programu nezařadili nějaký ten Obrazekdogtrekking. A protože jsem ještě nedozrála k tomu, abych si zkusila ujít čistokrevný long (ačkoliv mne jistá osoba systematicky poňouká), poohlédla jsem se po kratší trase. Dogtrekking Pojizeřím za sluncem jsme si vyzkoušeli již loni a jelikož byla opět vyhlášena i trať cca 20 km, bylo to pro nás to pravé místo. Tentokrát se však z naší party nikdo zlákat nenechal (snad kromě Míši s hovíkama, která ale chodí delší trasy cca 45 km - nic pro nás), a tak jsem si to s Májou a Kamilkou střihla sólo. Ostatní lenoši mohou jen litovat, protože počasí bylo špičkové .

ObrazekStart byl v Lomnici nad Popelkou, odkud jsme si to namířili na místní nejvyšší (pochopitelně) kopec Tábor a potom jsme jej přes Bradlec a Ploužnici obešli zpět do Lomnice. Kopečků bylo na cestě pochopitelně více, ale v porovnání s loňským trekkem přes Kozákov to byla lebeda. Tomu odpovídaly i dosažené časy, protože vítěz naší trasy byl v cíli v čase 3 hodiny a 34 minut, což je fakt síla .

Za velmi příjemné jsem považovala organizační potíže, díky kterým Jana musela zrušit kolektivní rozpravu a umožnila nám dostavit se na místo startu až těsně před vypuštěním na trať. Propozice nám Jana poslala totiž večer před tím e-mailem, a tak jsem si "rozpravu" udělala v pátek v jedenáct večer nad mapou v posteli. A protože jsme měly vystartovat až před desátou, bylo vstávání v klidu v pro mne přijatelnou hodinu . Hlasuji PRO: udělat to tak i příští rok. Z postele jsem se totiž klubala přibližně v dobu, kdy už si Míša masírovala svalíky v plné polní na startu, kam se i mě podařilo po menších orientačních potížích s dvěma objížďkami dorazit.

Na parkovišti jsem dostala do ruky nové propozice doplněné o kontrolní úkoly (tohoto přídavku si někteří jedinci všimli až v polovině trati ), zapřáhla Máju s Kamčou, a protože tam bylo frišno, byly jsme rovnou vystartovány (bylo cca 9:30). Hned na začátku mne propozice vyvedly kapku z konceptu, protože silnice "po silnici nahoru směr Rváčov" končila na parkovišti a pak ani prd. Ještě že jsem si vzala mapu, abych se dozvěděla, že zelená musí někde pokračovat. Potom už jsem s orientací neměla problém.

ObrazekTempo jsme nasadily ostré a z kopečka jsem vyklusávala, přesto nás na nějakém sedmém kilometru dohnala trojice běžících cvoků. Nicméně dohárávající Kamilka (páč to byli všechno psi) značně narušila jejich plynulý postup, a tak jsme se pár kilometrů drželi pospolu, zatímco spolehlivě táhly jen moje holky . Každopádně této trojice jsme se držely a ztratily jsme ji z dohledu až těsně před cílem v Lomnici. Mezitím nás předešel vítěz závodu Alča Smolíková, která má asi gumové natahovací nohy. Délka jejího kroku mi totiž velmi připomínala Cimrmana . A (zřejmě manželská) dvojice, kdy paní byla v zápřahu a pán se co chvíli vracel, protože zapomínali na kontrolní body .

Cesta nám krásně ubíhala a připomněla jsem si i našich jarních 100 km - alias náš čundr na Ještěď, protože velká část trasy vedla v tomto směru známými místy. Bohužel se cestovalo skoro pořád po asfaltových cestičkách. Sice prakticky bez dopravního ruchu, ale o ten asfaltek jsem si pěkně oplácala nožičky a co teprve chudáci naši živočichové. Před Lomnicí mi začalo ukrutně kručet v břiše, takže bylo štěstí, že už to bylo jen kousek.

ObrazekKdyby se mne někdo zeptal, co je na dogtrekkingu nejhezčí, tak řeknu, že těch posledních pár kroků do cíle a potom sundání bot (na parkovišti se nás s růžovýma odpařenýma nožičkama vyskytovalo více) a nejhorší: rozhodně ten poslední kopeček před těmi pár kroky do cíle .

A potom už následovala jen samá pozitiva a sociální jistoty: Nejprve jsem si roztáhla deku, vybalila pro holky vařené masíčko se zeleninou a rýží, které zdlábly ještě dřív, než jsem si stihla nalýt čaj z termosky a rozbalit chleba, načež na mne nenažraně koukaly, jako že chtějí taky kousek... Naštěstí v průběhu čekání na další závodníky dorazila od pořadatelů i buchtička, což se mi k čajíčku také hodilo . Potom jsem si dala na sluníčku na dece šlofíka. Holky okolo chvilku švitořily a Kamča provokovala případné Obrazeknápadníky, ale potom se na mě stulily a taky si schruply. Pak se kapku ochladilo, a tak jsem se přestěhovala do hospody na gulášek, kde jsem to pak v družném hovoru s již dorazivší Míšou a jejími kamarády "přetrpěla" až do vyhlašování výsledků. Sice dostanu zase vynadáno, že čekání na vyhlašování výsledků věnuji více prostoru, než treku samotnému, ale já si prostě nemůžu pomoct .

ObrazekVyhlašování se započalo až asi o půl šesté a náš výsledek byl velmi solidní: 4 hodiny a 2 minuty - šesté místo (ze sedmnácti přihlášených) a Mája a Kamilka byly bezkonkurenčně nejmenší pejsci na trati (tedy pokud přehlédneme toy pudlíka Žolíka, ale ten dělá vyšší dojem ).

Moje nožičky to odnesly jen jedním zanedbatelným puchýřem, ponožky budu moci použít i příště a při vyhlašování už jsem byla zase schopná plynulého pohybu . Mája i Kamča byly vyvětrané a spokojené, takže všechno na jedničku!

Že bych na jaře zkusila také nějaký dogtrekking uspořádat? Kdo ví....